Původně jsem chtěla napsat jiný článek, ale zoufalá doba, si žádá zoufalé činy.. Proto jsem i já dnes zasedla k šití.
Ale teď hezky popořadě 😉
Náš mrňous Vašík chodí od prosince 2019 do školky a za tu krátkou dobu byl už víckrát nemocný než za celou dobu od narození. Naštěstí se pokaždé jednalo jen o nachlazení. Snažím se ale chovat tak, jak chci, aby se chovali i ostatní rodiče. Proto jsem si Vašíka vždycky nechala pár dní doma. Samozřejmě že jsem to jeho nachlazení potom chytla i já s manželem.
Na začátku března zase začal Vašík kašlat. Jakožto zodpovědný rodič jsem ho od 4.3. chtěla nechat pár dní doma. Jenomže od té doby jsme v „nucené domácí karanténě“. Kašel si opět nenechal jen pro sebe.. A navíc, jak říkají doktoři „dětské nemoci rodiče snášejí daleko hůř“. Manželovi se ke kašli přidala ještě teplota a celková slabost. Proto šel ve středu 11.3. k doktorovi pro neschopenku. V tu dobu už se o koronaviru mluvilo hodně. Doktor se manžela pouze zeptal, jestli byl v poslední době v kontaktu s někým, kdo se vrátil z Itálie. Dal mu neschopenku a řekl, ať si koupí něco na ten kašel.
Nemoc se nevyhnula ani mě
O mě se taky začala pokoušet nějaká nemoc, ale neřešila jsem to. Ve středu se ale ke kašli a rýmě přidalo otékání pravého oka a začal se mi tam tvořit hnis. Pořád jsem si říkala, že to nebudu řešit, že to je od té rýmy a na tu mi doktor stejně nic nedá. Ovšem k večeru už mi bylo fakt hodně mizerně a tak jsem poprosila manžela, aby mě druhý den ráno zavezl k doktorovi. Po hodině v čekárně jsem se konečně dostala do ordinace. Po odebrání krve z prstu mi doktorka řekla, že mám v těle veliký zánět a napsala mi antibiotika.
Byla jsem fakt ráda, že jsem k doktorce nakonec šla. Až do neděle, kdy konečně antibiotika zabrala, mi bylo hodně mizerně. A navíc jsem při té nastalé situaci s koronavirem byla ráda, že manžel nemusí do práce a že jsme všichni doma.
V pondělí 16.3. jsem byla nucená jet do města na poštu a na nákup. Vždycky používám při nákupu peníze, proto mě vůbec nenapadlo vzít si platební kartu. Ovšem na poště jsem byla za vyvrhela. Paní na podatelně na mě vyděšeně koukala, čím jako zaplatím, když nemám kartu. Nakonec si ode mě peníze vzala, ale musela si nejdřív navléct jednorázovou rukavici.
Další extrém byl v obchodě. Prodavačky neměly ani roušky ani rukavice! Podle mě by právě ony měly být chráněné. Denně přijdou do kontaktu s velkým množstvím lidí. Vím, že rouška nechrání mě, ale ostatní. Proto se mělo opatření, které platí od dnešního dne, vyhlásit už dávno.
Roušky na víc způsobů 😀
Včerejší rozhodnutí vlády, že nikdo nesmí chodit po venku bez roušky, mě tak trochu nakoplo. Měla jsem provizorní „roušku“ ze šátku
ale řekla jsem si, když tolik lidí šije, tak to přeci zvládnu taky 🙂 Šicího stroje nemaje, vrhla jsem se do šití. Včera večer jsem ušila svoji první roušku a byla jsem na sebe fakt hrdá. Sice jsem ji dnes musela upravit, ale už jsem věděla, jak na to. Dnes jsem ušila ještě pro manžela a syna.
Šití trvalo asi tak stokrát dýl než pomocí šicího stroje a navíc mě bolí konečky prstů, ale jsem ráda, že jsem se dala do něčeho smysluplného.
