Před několika lety jsem si prošla finanční krizí, obrovskou zoufalostí a beznadějí. Aniž by mi někdo poradil, co mám dělat a na koho se obrátit, dokázala jsem se vzchopit a začala jsem svoji těžkou finanční situaci řešit.
Pár přátel můj příběh zná a pár lidem jsem i dokázala poradit ohledně jejich finanční situace. Pomohla jsem při řešení hrozící exekuce tak, že jsem byla u všech telefonátů s institucemi a radila, co říct a na co se zeptat. Sice jsem tohle nikdy před tím nedělala, ale zjistila jsem, že pokud se nejedná o mě, vyřizování jde mnohem snáz. Také jsem pomohla při určení si priorit týkající se výplaty a výdajů z ní.
Zjistila jsem, že mě baví pomáhat lidem a taky jsem zjistila, že psaním veřejných článků dokážu pomoct více lidem, kteří jsou ve stejné nebo podobné situaci, ve které jsem byla já. Ať už jenom díky přečtení mého příběhu nebo článků a eBooku. Takže tady je vlastně odpověď na otázku „Proč jsem se rozhodla psát blog?“
Vím moc dobře, jaké to je nic nevědět a strávit spoustu času na internetu hledáním. Teď mi to přijde jako samozřejmost, co vím, jenom si už moc nevybavuju všechny detaily. Nechtěla jsem tomu věřit, ale mozek se opravdu snaží špatné věci zatlačit někam hodně hluboko. „Naštěstí“ jsem si většinu papírů nechala, jako bych někde v koutku duše věděla, že to ještě někdy budu potřebovat, že se rozhodnu začít psát a pomáhat.
Probírám se všemi těmi papíry, maily a složkami se svojí minulostí a narážím na spoustu věcí, které jsem dávno zapomněla. Při pohledu na všechny ty věci se mi dělá úzko a svírá se mi hrdlo. Ale už nebrečím jako dřív. Dokázala jsem se s tím za pomoci svého muže vyrovnat. Uvědomila jsem si, že to je moje minulost, kterou stejně nikdy nepředělám a babráním se v tom všem akorát ubližuju nejen sobě, ale i ostatním.
Za těch pár let jsem si prošla opravdu vším možným
– nahlédla jsem pod pokličku pojišťovnictví a zjistila, jak funguje (ne)závislost finančního poradenství
– vstoupila jsem do projektu nové sociální sítě Site Talk
– účastnila jsem se několika seminářů ohledně obchodování na burze
– ale hlavně jsem zjistila, jak fungují lidské hyeny, které žijí na úkor důvěry zoufalých lidí
Když je totiž člověk zoufalý, nedokáže moc racionálně uvažovat, alespoň já to tak měla. Jak se říká „tonoucí se stébla chytá“, přesně tak to bylo i u mě. Chytla jsem se „prvního stébla“ (finanční „poradkyně“) a neuvažovala, prostě jsem doufala a věřila, že mi pomůže. Po nějaké době jsem ale začala pochybovat a nakonec jsem zjistila, že chtěla pomoct pouze sobě. Měla spoustu dluhů, dokonce si zařídila hypotéku, vdala se a porodila syna.
Několik lidí na ní dokonce podalo trestní oznámení, takže jsem ještě při tom všem psychickém vypětí musela absolvovat výslech na policii. Nic příjemného to nebylo, navíc jsem si před policií připadala jako naivní blázen, který dal peníze nějaké cizí paní a věřil, že mu je zhodnotí. Bohužel jsem ji ale před tímto vším doporučila svým nejbližším, kteří její služby využili.
Po cca 15 letech ve finanční sféře už to neutáhla, převálcovalo ji to a tak spáchala sebevraždu. Vůbec ale při tom neuvažovala nad lidmi, které stáhla sebou. Jediné co vím, tak se její manžel zhroutil a skončil na psychiatrii, ale co se stalo s jejím malým synkem, to už nevím. Spousta lidí zůstalo nešťastných a bez peněz. Stejně jako já a moji nejbližší.
Peníze už zpátky nedostaneme, to je jasné, ale museli jsme se všichni postarat o to, abychom nepadli ještě na větší dno, než na kterém jsme už byli. Hlavně se muselo vše začít řešit hned. Naštěstí jsem v té době už měla klasický pracovní poměr a mohla jsem zažádat o oddlužení. Kritérií tam je samozřejmě více a o tom Vám napíšu v nějakém dalším článku.
Na závěr Vám chci říct, pokud jste ve stejné nebo podobné situaci, v jaké jsem byla já..
