Leden v novém roce 2021 začal pro mě velice slibně 🙂 Narazila jsem totiž na dva rozhovory, které se věnují tématu oddlužení.
Zjistila jsem spoustu nových informací a řekla jsem si, že je musím napsat do svého eBooku. Stáhnout zdarma si ho můžete tady >>
Jedná se o dva rozhovory v pořadu Cui bono, tématem obou jsou „Dluhy a oddlužení“ a Vy si je můžete buďto celé poslechnout na těchto odkazech:
1) Přijdete kvůli novému oddlužení o své peníze?
2) Co přinese nové oddlužení v roce 2021
nebo si ty nejdůležitější otázky a odpovědi můžete přečíst 😉 Není to úplně slovo od slova celé, ale to podstatné se určitě dozvíte 😉
Začneme prvním rozhovorem s redaktorkou (R:) a jejími dvěma hosty
– Michalem Žižlavským – právník roku 2017, předseda insolvenční sekce a člen představenstva České advokátní komory
– Patrikem Nacherem – poslanec za hnutí ANO a předseda podvýboru pro ochranu spotřebitele
R: Neodporuje oddlužení myšlence, že dluhy se mají platit?
Nacher:
Ne. Oddlužení říká, že se člověku v dnešní civilizované době dává možnost tzv. restartu (druhého začátku).
V případě, že má někdo typicky vícečetné exekuce (10 a víc), tak je přeci úplně jasné, že se z toho člověk nemůže za normálních okolností dostat. Znamená to, že je sám mimo systém, věřitel nedostává nic a stát na dlužníka vlastně doplácí, protože neplatí daně, sociální ani zdravotní pojištění. Pro tyhle případy je tedy systém oddlužení.
Po dobu pěti let by měl člověk dělat maximum pro splácení. V té době si vlastně jakoby šáhne na dno, tzn. zůstává mu nějaká nezabavitelná částka, která se v roce 2020 třikrát zvedala, a po pěti letech začne znova bez dluhů.
V důsledku to pomůže všem. Dlužník se vrátí do systému, věřitel dostane aspoň něco a státu se vrací platící občan, daňový poplatník.
Otázka možná směřuje k tomu, kdyby oddlužení bylo příliš jemné, měkké, zneužitelné, tak by v té chvíli hrozil určitý morální hazard, kdy by se dalo říct, že dlužit je vlastně normální, protože mě zachrání insolvence. Ona by to neměla být záchrana, ale řekl bych jako odrazový můstek.
R: Kdo, jak a proč se dnes může oddlužit?
Žižlavský:
KDO? Oddlužení není pro firmy, ale pouze pro podnikající fyzické osoby (živnostníci, OSVČ) a spotřebitele (zaměstnanci…).
Podle našich interních statistik je v oddlužení maximálně 5% živnostníků, tím pádem se většina oddlužení týká spotřebitelů. Možná se to teď trochu změní díky nastalé situaci (Covid).
JAK? Je dobré vnímat, že oddlužení je soudní proces, který má svůj začátek, konec a taky prostředek, který teď trvá 5 let. Koncept oddlužení je postavený na tom, že dlužník musí po dobu pěti let vynakládat veškeré úsilí, aby uspokojil co nejvíc pohledávek věřitelů.
Vypadla tam v současné době ta tvrdá hranice, že musel dlužník zaplatit nejméně 30% dluhů. Je to nahrazeno určitým vstupním testem na počátku oddlužení. Autorem myšlenky je poslanec Nacher. Test vypadá tak, že musí být dlužník schopný zaplatit alespoň jednou tolik, kolik jsou náklady insolvenčního řízení (odměna a náklady ins. správce), aby se do oddlužení dostal.
Od roku 2020 platí pravidlo, že musí být dlužník schopný zaplatit minimálně 2.200 Kč + běžné výživné 900 Kč + 1/60 dlužného výživného (60 měsíců = 5 let), aby se do oddlužení dostal.
Nacher:
Jestli můžu pana doktora doplnit.
Tady je krásně vidět, že je hrozně důležité i to, jak to mediálně zjednodušují. Vzpomínám si, že v momentě, kdy se toto přijalo, tak bylo v médiích „Stačí vám 1.800 Kč + DPH, abyste se oddlužili“, takže vlastně lidem stačí 2.000 Kč měsíčně, a pak budou oddluženi, ale takhle to není. Tohle je minimum, jehož cílem bylo, aby do systému oddlužení byli puštěni ti, kteří pošlou věřiteli aspoň tolik, kolik stojí náklad (odměna) insolvenčního správce.
Pokud jde o tu hranici 30%, tak ta zmizela v červnu 2019 a byly tam vidět dva extrémní póly. Někdo těch 30% chtěl mít na začátku a někdo to tam nechtěl vůbec. Ve výsledku je tam těch 30% implicitně, že se zkoumá, jestli dlužník vyvinul veškeré úsilí.
V případě, že je to nad 30%, tak se předpokládá, že ano. V případě pod 30%, tak se soud dívá na celý ten průběh pěti let.
Když by těch 30% šlo úplně pryč, mohlo by to znamenat možné zneužití. Na druhou stranu těch 30% na začátku byl problém v tom, že se stávalo, když měl člověk výpočet, že by splatil 25% dluhů, tak do oddlužení nebyl vpuštěn. Ale příjem toho člověka se může vyvíjet, takže pak takový člověk nakonec může splatit třeba 35% svých dluhů. A je to pořád lepší, než když by se v tom „plácal“ do nekonečna s exekucemi.
Žižlavský:
Jenom řeknu to, co jsem možná zapomněl říct. Ten konec oddlužení, proč tam ti podnikatelé a spotřebitelé vstupují. Je to kouzlo na konci oddlužení, kdy jim soud odpustí zbytek všech dluhů. Celý proces končí tím, že soud řekne „A ty dluhy, které se vám nepodařilo splatit, tak ty už platit nemusíte.“
R: Požaduje po nás evropská směrnice o insolvenci a restrukturalizaci, abychom zkrátili oddlužení spotřebitelů z pěti na tři roky?
Nacher:
Nepožaduje, protože to se týká jenom podnikajících fyzických osob (živnostníci, OSVČ). Ale ministerstvo spravedlnosti přišlo s vládním návrhem, aby se doba oddlužení zkrátila i u spotřebitelů. Já jsem teď jeden z těch, který se na to dívá skepticky.
Odůvodnění ministerstva bylo, že pokud by se to zkrátilo jen u živnostníků, tak by se mohlo stát, že si budou lidé zakládat živnostenské listy a půjčovat si na živnost, aby se dostali do oddlužení jako podnikatelé.
Druhý důvod byl, že se v evropské směrnici i u těch podnikatelů počítá s tím, že by do zkráceného tříletého oddlužení mohli jít i v případě, že jim vzniknou dluhy ze soukromých aktivit, nikoliv ze svého podnikání. A v té chvíli by to bylo nespravedlivé vůči spotřebitelům. Že když se soukromě zadluží jako spotřebitel a soukromě jako podnikající osoba, tak by ta podnikající osoba byla zvýhodněna.
Já jsem teď v pozici člověka, který se do návrhu snaží dávat některé kontrolní mechanismy nebo zpřísňující postupy, aby tam právě nebyla ta zkratka, že je to vlastně velmi jednoduché, snazší, kratší. A to není dobrý signál nejenom vůči věřitelům, tam je to logické, ale i vůči dlužníkům, kteří dnes dělají maximum.
Já v tomhle dodávám, že to je morální hazard i vůči dlužníkům, kteří se fakt snaží ty svoje závazky plnit.
R: Dá se říci, kolik dnes splatí dlužníci věřitelům v oddlužení?
Žižlavský:
Existuje společnost Insolcentrum, která se zabývá shromažďováním dat z této oblasti. Ta vypočetla, že v pětiletém cyklu oddlužení splatí dlužníci průměrně věřitelům 56% dluhů. Pokud by se doba oddlužení zkrátila na 3 roky, tak je logické, že dlužník splatí míň a to konkrétně průměrně necelých 34%.
Nacher:
K tomu není co dodat, proto říkám, že hledám mechanismy, aby ten systém reagoval na specifika České republiky. Například dva takové návrhy, které bych do návrhu rád promítl. Prodloužení doby, kdy můžete jít znovu do insolvence min. na 12 let. Dnes je možné jít do insolvence znovu po deseti letech. A prodloužení druhého oddlužení na 5 let. Rozumím tomu, že jednou za život je ten restart možný, ale v momentě, kdy by se to opakovalo, je potřeba to nějak podchytit, například tou prodlouženou dobou (5 let).
R: A když se tedy oddlužení zkrátí na 3 roky, bude stále platit, že se musí dlužník snažit, aby zaplatil věřitelům co nejvíce? Kdo to bude kontrolovat?
Nacher:
Kontrolovat to bude insolvenční správce. Já si myslím, že je tady potom prostor to zpřísnit na začátku. Že v případě, kdy člověk neplní ani to pravidlo 2.200 Kč (dvojnásobek nákladů a odměny ins. správce), tak automaticky vypadne. Že budou na začátku přísnější kritéria kontroly jeho příjmů a v případě, že příjmy spadnou pod nějaké ¾ v průběhu toho splácení, tak to ins. správce důkladněji prověří. Jde o to, aby to bylo vyvážené, na jedné straně se něco změkčuje a na druhé zpřísňuje. Jsou různé nápady a podněty, jakým způsobem upravit ty podmínky, aby to nebylo čistě jenom o tom, zkrátíme to z pěti na tři roky.
R: Pane doktore, kdo, kdy a na základě čeho rozhodne o tom, zda se dlužníkovi odpouští zbytek dluhů?
Žižlavský:
Ještě zmíním jednu věc.
V průměru se platí 56% v oddluženích, ale jsou i lidé, kteří platí 100%. To jsou lidé, kteří potřebují získat určitý čas. Oddlužení jim umožní zastavit exekuce a oni získají čas na to, aby své dluhy vyřešili. Toto je první ze čtyř možných cílů oddlužení.
Druhá možnost je oddlužení za 3 roky s podmínkou splacení minimálně 60% dluhů.
Potom je ta varianta 5 let s třiceti procenty a poslední varianta je ta, že dlužník uhradí jen to nezbytné (2.200 Kč měsíčně x 60 měsíců).
KDO to určuje? Dnes je to postaveno na tom, že po pěti letech soud rozhoduje, jestli odpustí dlužníkovi zbytek dluhů nebo ne. Ale v průběhu těch pěti let na dlužníka dohlíží insolvenční správce. Pokud zjistí, že neplní to, co plnit má, tak by měl upozornit soud. Takže by se nemělo stát, že by se dlužník dověděl až po pěti letech, že mu soud neodpustí zbytek dluhů, ale dozví se to už v průběhu oddlužení.
Dlužník musí být pod kontrolou po celou dobu oddlužení, ne až na konci.
R: A můžete na závěr shrnout svůj názor na zkrácení oddlužení z pěti na tři roky?
Žižlavský:
Nejsem příznivcem tohoto řešení, ale jsem realista, tak vnímám, že to asi projde. Pokud to projde, tak ale trvejme na tom, že musí být důsledná kontrola dlužníků na cestě tím oddlužením.
R: Pane předsedo, váš názor?
Nacher:
Já jsem pořád přemýšlel, kde budu panu doktorovi oponovat a nebudu.
Taky jsem realista a nejsem úplně zastáncem toho zkrácení z pěti na tři roky. Budu se snažit tam dát právě ty prvky tak, aby výsledkem nebylo pouhé zkrácení oddlužení, protože pokud by se to navenek i takhle prezentovalo a nic jiného by se nezměnilo, tak by to skutečně v českých podmínkách hrozilo „morálním hazardem“.
A přesně tam, kde se pomůže dlužníkovi (u exekucí to neplatí, ale u insolvence ano), tak tam se samozřejmě poškozuje věřitel a z věřitele se velmi snadno v dnešní době právě může stát zase budoucí dlužník.
Co říct na závěr?
Snad jen to, že budu ráda, když mi napíšete, jestli jste si rozhovor poslechli nebo přečetli, jak se Vám rozhovor líbil a jestli jste se (stejně jako já) dověděli nějaké nové informace.
Ještě pro Vás sepisuju druhý rozhovor, tak se v nejbližší době můžete těšit 😉
