Udělat velký krok může být pro někoho tak těžké, že ho radši odsune „na někdy“. Vím, o čem mluvím. Můj velký krok je změnit svoje chování. Chcete vědět, jak udělat velký krok? Tak čtěte dál 😉
Představte si ten Váš velký krok, který chcete udělat, ale nedaří se Vám to, jako obrovského mamuta. A teď už určitě chápete, co znamená „porcování mamuta“ 🙂 Znamená to, rozdělit si ten velký úkol na malé části (krůčky). Protože po malých krůčcích se dá udělat veliký skok v čemkoliv – třeba ve změně chování jako to mám já 😉
Dlouhou dobu jsem se sebou nechávala „orat“
Nejdřív to bylo formou citového vydírání, kdy jsem se musela rozhodnout, jestli odejdu z dlouholetého vztahu do nového. Těžko říct, jestli jsem se rozhodla správně. Jediná věc, kterou vím s jistotou, je, že pokud bych se rozhodla jinak, nebyla bych tam, kde jsem teď. A taky bych neměla ty zkušenosti, které mám teď.
Sice jsem si prošla peklem, prošla jsem tvrdou a drahou zkouškou života, ale mělo to tak být. Jak píšu v jednom ze svých článků – Proč nevěřím na náhody, všechno se děje tak, jak se dít má..
Potom došlo na finanční vydírání spojené s mojí důvěrou. To trvalo 4 roky. Doteď nechápu, jak jsem mohla tak dlouho doufat a věřit, že se něco změní. No ale stalo se a pitvání se v tom nepomůže vůbec ničemu.
Co se stalo, to už se změnit nedá. Nejdůležitější je si to přiznat! Pak teprve je možnost něco začít dělat – měnit se 😉
Když jsem si zařídila insolvenci, řekla jsem si, že 5 let nechci chlapa ani vidět! No.. Tohle přesvědčení mi vydrželo něco málo přes půl roku 😀 Pak se manželovi (tehdy kamarádovi) podařilo mě ukecat 😀 Proč to píšu? Protože to souvisí s mojí změnou, je to můj velký „mamut“..
Věděl, do čeho se pouští. Věděl, že jsem zadlužená, že nemám nic naspořené. A věděl celý můj příběh od začátku. V tu chvíli jsem byla šťastná, že mě neodsuzuje a že mě bere takovou, jaká jsem. Ale postupem času mi to začalo hodně vadit..
Začala jsem se utápět ve vzpomínkách.. Hlavně tehdy, když jsem četla, kam jeho kamarádi jezdí na dovolené a viděla fotky, kde všude byli. Nechtěla jsem nikde cestovat. I když si teď říkám, že zas tak špatně jsme na tom nebyli.
Byl to právě ten můj pocit, který mě svazoval a říkal, že přeci nic nemůžu, když mám dluhy..
Na účet mi chodily cca 3/5 z výplaty, což není zase tak málo peněz. V tu dobu mi to tak ale připadalo. Kromě mojí insolvence jsme žádné závazky neměli, byli jsme svobodní, neměli jsme dítě a bydleli jsme u mých rodičů, takže výdaje byly minimální. Teď už na to pohlížím jinak. Ale tehdy jsem nikam (natož k moři) nechtěla.
S insolvencí se mi všechno zrušilo – účet, životní i úrazová pojistka. Když jsme se s přítelem přestěhovali a začali bydlet spolu (sami), výplatu jsem si nechala posílat na jeho účet. Všechno klapalo a klape do teď, ale pořád je ve mně ten pocit.. Už sice není tak svazující, jako spíš ponižující.
Pocit, říkat si o každou korunu a zdůvodňovat ji.
Hodně dlouho mě tenhle pocit sžíral. Ale stačilo si o tom „jenom“ promluvit..
Porcování mamuta
Moje chování a moje pocity – to je jeden velkej mamut! Potřebovala jsem pochopit, že ho nemusím spolknout celýho najednou, ale že si ho můžu naporcovat na menší kousky a jíst ho postupně. Prostě udělat ten první malý krůček z mnoha..
K tomu jsem ale potřebovala někoho, kdo by mi řekl „Promluvte si!“ Kdo by mi poradil, jak na to. Naštěstí jsem toho někoho našla a jsem za něj strašně moc vděčná! Ten někdo totiž svojí radou dokáže změnit spoustu věcí.
O penězích jsem se totiž vždycky bála mluvit. Když nad tím teď tak přemýšlím, uvědomuju si, že to bylo kvůli mojí insolvenci. Byla jsem manželovi vděčná, že mu nevadí, jakou mám výplatu, a že nechci jet nikam na dovolenou. Brala jsem to tak, že vydělávám o dost míň, takže po zaplacení nutných výdajů „žijeme“ z manželových peněz.
Dlouhou dobu jsem to tahle měla v hlavě nastavené. Možná bych to měla doteď, když by mi „ten někdo“ neřekl, že to mám nastavené špatně. Jedná se přeci i o moje peníze, tak proč bych si něco nemohla koupit, proč bych se měla pořád ptát? Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopila. Stejně tak dlouho mi trvalo, než jsem si o tom s manželem promluvila.
Byla to neskutečná úleva si o tom všem promluvit! Manžel mi řekl, že jestli se cítím poníženě, že si mu říkám o peníze, tak je to ale jenom v mojí hlavě, že to tak není.
Musím říct, že teď už o svoje peníze neprosím 😉
A na závěr přidám ještě jedno pravdivé heslo…
